Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dveře. Dveře do zkázy. S rukou na jejich klice lze jistojistě prožít takové vzrušení, jaké se široko daleko jen tak nenabízí. Nejen proto, že už jen samotná představa ta nějakých takových dveří, které by doopravdy mohly stát mezi člověkem a jeho záhubou, je dozajista velmi zneklidňující, ale zejména proto, že zrovna za těmihle konkrétními se odvíjí předlouhá cesta do hlubin melancholikovy duše, cesta, kterou černým uhlem na zaprášené plátno dávno mrtvého umělce načrtli slovutní CANDLEMASS, švédští praotci nejpomalejšího z metalů.
Už je to dlouhých sedm let, co se tahle slavná kapela naposledy ozvala z dlouhohrajícího alba. „Psalms For The Dead“ bylo původně avizováno jako nahrávka, s níž se parta kolem ikonického baskytaristy a skladatele Leifa Edlinga měla definitivně rozloučit se svojí studiovou tvorbou. Za mikrofonem tehdy ještě stál americký pěvec Robert Lowe, jenž se tak podepsal hned pod tři alba stockholmské hrající legendy, z nichž to poslední, právě jmenované, bylo jistě nejlepším.
Věci se ale měnily a změnily a tak dnes, v roce 2019, je všechno úplně jinak. Loweho v následujících létech nejprve živě a posléze i studiově nahradil dlouholetý přítel kapely a harcovník švédské metalové scény Mats Levén, s nímž CANDLEMASS stihli vydat dvě EP, výborné „Death Thy Lover“ a trošku slabší „House Of Doom“. To vše už ovšem dávno v době, kdy právě Leif Edling podle všeho trpěl chronickým únavovým syndromem, z něhož se nakonec vykřesal až někdy v loňském roce.
S uzdravením se mu však evidentně vrátila i chuť tvořit a to ne ledajaká – v září stejného roku kapela oznámila návrat svého úplně prvního zpěváka Johana Längqvista, podepsaného pod legendárním debutem „Epicus Doomicus Metallicus“ (jenž si takto dal u mikrofonu v CANDLEMASS pauzu předlouhých dvaatřicet let) a spolu s tím i nové album, jež se mělo stát dvanáctým v diskografii skupiny.
Stejně jako nyní posluchač stáli v tom okamžiku CANDLEMASS nepochybně také před dveřmi velmi podobnými těm z názvu novinky. Ustojí všechno to očekávání, které se po obnovení někdejší slavné sestavy a hromadě času uplynuvšího od posledního řadového alba muselo nepochybně nahromadit?
Odpověď na tuhle otázku jsem v sobě hledal dlouho, předlouho. Protože ať už měla být jakákoliv, tohle jsou prostě CANDLEMASS, rozumíte, TI CANDLEMASS. Ale málo platné, musím říct, že extáze se oproti všem očekáváním nekonala. Jakoby Leif Edling rozmělnil a vyčerpal své pověstné nápady v souběžně budovaných projektech (naposledy třeba AVATARIUM nebo THE DOOMSDAY KINGDOM) a „The Door To Doom“ tím pádem ani nebylo napsáno za všech výše popsaných okolností, ale jen a pouze někde mezi alby „King Of The Grey Island“ a „Death Magic Doom“. Což, jak už jsem naznačil, rozhodně nejsou nejvýstavnější kousky celé diskografie kapely.
Z jejího projevu se tudíž místy vytratily skladby napsané v duchu její nejlepší tradice a nahradily je nevýrazné či méně výrazné kusy, které sice vpřed náležitě pomalu popostrkuje učebnicově valivá kytara, ale žádnou zásadní závrať od toho tedy nečekejte. Ani „Under The Ocean“ a ani kompletní trojice závěrečných songů nahrávky tak příliš nedisponují klasickým plamínkem nakažlivosti a album by se bez nich jistě obešlo. Ještěže alespoň v jeho zbytku CANDLEMASS dokážou dostát své pověsti a zahrají jaksepatří, s citem pro věc a náležitou fazónou. Otvírák „Splendor Demon Majesty“ je proto jednoznačně nejlepším kusem alba ve všech směrech, „Bridge Of The Blind“ zase moc pěkně procítěným akustickým kouskem, při němž vám díky Längqvistově vokálu před ušima naskočí lecos ze vzpomínaného debutu, a „Astorolus – The Great Octopus“ a „Death´s Wheel“ pak klasickými doomovými fláky, jimž nechybí nic z typické živelnosti kapely a jejího pověstného tahu na chrám zkázy.
Představoval jsem si tedy tuhle vzácnou chvíli doprovozenou o mnoho dokonalejším soundtrackem, ovšem k němu má „The Door To Doom“ naneštěstí poněkud daleko. Jasně, k legendám se nečuchá, ale já si prostě nemůžu pomoci. A nezakrývám, že takovýhle výkon (přes ony povedené okamžiky – a zaplaťpánbů za ně!) podle mě zkrátka a dobře není úplně hoden jména CANDLEMASS. Tak snad ještě dojde na výrazný koncertní reparát a pak by třeba hoši mohli zkusit otevřít ještě jiné dveře. Byly by totiž, jen tak mimochodem, třinácté v pořadí...
1. Splendor Demon Majesty
2. Under the Ocean
3. Astorolus - The Great Octopus
4. Bridge of the Blind
5. Death's Wheel
6. Black Trinity
7. House of Doom
8. The Omega Circle
CANDLEMASS jsou dnes kapelou, která zůstává věrná starým principům a aktuálním počinem přináší potěšení zřejmě především pamětníkům. To ale neznamená, že by album „The Door To Doom“ bylo nějakou vykopávkou ze starých mrtvých časů. Ono to nezní vůbec špatně ani dnes. Překvapení nehledejme, nechme se nést charakteristickou náladou a pak to není ztracená hodinka poslechu.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.